Maratón klub Kladno

logo

Kolo kolem maratónu ve Florencii

Publikováno 30. 11. 2012
Jo, už loni jsem si jednou řekl, že by stálo za to podívat se svýma nohama, hlavou a možná i tak trochu srdcem do světa. Nižádný světoběžník už sice stejně ze mne nebude, ale co si alespoň něco užít, ne? A tak jsem byl loni u jezera v horách a běžel něco přes 42 kilometrů.

Letos to spíše vypadalo na zahraničí v Košicích. Ty jsou zahraničím sice poměrně nedávno, ale mne i mé kamarády Kladeňáky váže k tomuto místu turistickohor­skopopradská nostalgie či velká maratónská a možná i zmrzlinová vzpomínka. Přesto zvítězila Florencie.

Možná proto, že v Košicích až za rok mají výročí (což kruci i ve Florencii), možná proto, že u Michelangela málokdo z nás na maratónu byl a bylo by dobré jej pro ostatní přiblížit.

A tak zde jsme my, co jsme se obětovali pro ostatní – Já, Míra, Alice, Míra Vostrý, Jitka Knířová, Martin Špaček, Irena Procházková a samozřejmě i neskutečně odolný řidič Karel Růžiška z Velešína. Vzali jsme cestování mikrobusem znovu za své. Cesta začala komplikacemi, na něž jsme připraveni byli. Sláva totiž na výlet vylezl až z tiskovky ve Slaném, nastoupil u tamního Lidlu a vyrazili jsme směr Praha. Hned následujícím cílem byla Florencie. „Vyslazen“ z luxusního ubytování z loňské „Gardy“ na mě zapůsobil malý hotýlek v samém centru „Michelangelova města“ jako horší česká ubytovna. Ale posléze jsem musel uznat, že to mělo také svébytné kouzlo. Malé pokojíky, ještě menší chodba a sprchu kapkami létající na bidet střídala poměrně luxusní koupelna č. 2, starožitnosti vystavené či vyvěšené po úzkých chodbách, originály afrických masek v malé hale v prvním patře a vybavení internetem všude možně. To doprovázely obrazy ve stylu italské renesance, které jsem jako falzifikáty neodhalil, neb odborníkem nejsem. Po roztomilém rozdělení pokojů, kdy na mě zbyla do společné postele jedna z žen, jsme znaveni útrapami cestování prodchnutého neustálou žranicí buchet, placek či jiných sacharidů, konečně ulehli. Věřím, že se mnohým z nás zdálo o „šeredkách“, což byly mé placky z kukuřice a ovesných vloček nevábné chuti, ale o to vábnějšího složení co se týče vápníku, draslíku a hořčíku. Nechápu, jak jsem je mohl žrát ještě při cestě nazpět do vlasti.

Druhý den po deváté hodině jsme se vydali za startovními čísly. Nebyla daleko, jen asi 2 kilometry od našeho „střediskového“ hotelu. S tím spojené expo mne upoutalo hlavně tím, jak krásné Italky mladého věku tam všechno možné prezentovaly. Karel s Irenou vyřešili podobný zádrhel jako loni na Gardě, kdy také a tentokrát na Jitce chtěli organizátoři znovu ty hrozně velké startovní peníze přesto, že už jednou zaplatila. Ve stáncích Expa lanařili účastníky na různé maratóny, jakoby tento náš sport byl nějakej byznys (nebo snad je? ..Aha, je!). Tamhle dávali sušenky, poukázky na bezplatný pobyt ve fitku, když si koupíš jejich sušenky, šampus, když doběhneš právě u nich do cíle, psa, co byl potom spíš kráva bez rohů, nebo to byl osel a ty jeho koupí přispěls 120 korun na dobročinné účely pro nějaký účel. Alice si sedla do elektroauta pro jednoho, ale neodjela, protože byli oba přivázání divnou kroucenou šňůrou se zásuvkou ke zdi stadionu. S Mírou Vostrým jsme stále hledali vhodné objekty k fotografování, jimiž se nestaly ani nové boty Asics, ani nabízené gely, které nás určitě zachrání před problémy v závodě, ani kompresní návlekovky, či funční prádlo, nevyjímaje klobásy a sýry od jednoho doktora z hor v Tyrolsku. Stejně jsme skončili v objektivu vlastního foťáku s italskými kočkami Monikou, Sofií, Jessicou, Fabianou, Giraldelou, Ginou a dalšími. Trochu nás na Expu viklala propagace vstupu do italské armády, ale když jsme kluky oslovili, tak říkali „qualsiasi cosa per te amico!” Nějak jako to není nic pro tebe, kámo!

No nic do armády, zvláště pak italské nevstoupíme, ale co je třeba také říci , to je ten zvláštní úkaz Florencie a to jsou KOLA. Ne nadarmo je názvem tohoto pojednání „Kolo“.

Už jsem byl v několika městech italských.. ano, malého počtu, ale tohle jsem nikde neviděl. Jdeme z naší uličky Via San Gallo směrem ke stadionu a dobrý. Jsme na náměstí Svobody, kde jsou takové ty brány stylu L´Arc de Triomphe z Francie. Přichází nějaká divná paní, cikánka, či Rumunka a nastavuje kelímek. Měl jsem vodu, tak jsem jí nalil, když měla žízeň. Až později jsem si všiml, že mnohé u hlavních florentských památek pobíhají od člověka ku člověku s kelímky, v nichž bylo pár drobných. Ha, asi to byla žebračka. A smädná byla jen na prachy.

Ale abychom to nezamluvili. Totiž ta kola! Vyjdeme z náměstí Liberty a už to začalo. To, co jsme dosud v náznacích viděli v postranních uličkách, právě zde na Viale del Mille – takového italského bulváru měřícího snad kilometr – nabralo úctyhodných rozměrů. Už předtím jsem se trochu divil, proč u chodníku jsou ta podélná zábradlí, u nichž zcela na doraz, či spíše na mínus doraz, tedy s nárazníkem promáčklým dle profilu trubky, parkují auta. Viale del Mille mě uvedla v obraz! Od začátku až do konce, jen s mini či pidi přestávkami tu parkují kola. Ale ne lecjaká… totiž samá stará. A černá, růžová, žlutá, celomodrá, s řídítkovými brzdami, nebo bez, se zpuchřelými koly, vodou zničenými sedly, s novinami pojištěnými péry nosiče, honosné značky s dehonestující rzí na řídítkách, zamčené masivním řetězem, dvěma zámky, rezivělá, poničená, bez schopnosti odjet kvůli prázdným či dokonale zpuchřelým plášťům, ale jsou tu…! Vidíš, tady se nekrade, i desetiletí tu stojí a nikdo ho neukradne, řekl jsem si nejdříve, ovšem najednou… !!

Kolo, bez kola. Tedy správně bicykl bez jednoho cyklu. A tu či onde bez sedla. Jinde s novinami v nosiči, které nesly datum staré tři roky. Na dalším místě zcela růžové kolo bez svého předního koketuje se stejně postiženým, ovšem v modré barvě. Jinde zamčeno k zábradlí jen přední kolo se sedlem, jinde nezbylo nic a tak to vypadá, že rohová zábradlí pojí jen ten zámek na kolo. A támhle na lavičce leží zamčený zámek- jen tak bez kola… no, ale taky bez klíče. Jdeš dál a přemýšlíš, proč právě tento bicykl má tu privilej, že v košíku na nosiči opleteném umělými květinami nosí zámek na kolo, když sám je zamčen dvakrát.

Dva dny jsem kolem kol chodil, dva dny jsem přemýšlel, proč to tak je. Pak jsem viděl jak jede cyklista na staré „hajtře“. Když se mu přece jen podařilo zaparkovat, neb prostě celý italský bulvár je v parkovacích, bicyklových stání obsazen, tedy našel volné místečko, pěšky odešel. Ale ne do blízké restaurace, bistra, drogerie, čínského marketu či numismatického krámu poblíž. Nic z toho. Vydal se na dlouhou cestu ulicí Viale del Mille a postupně se ztrácel za chodci, auty a zvláště zaparkovanými bicykly. A proto už vím, proč ve Florencii je tolik uzamčených – stovky, tisíce kol, starých hajter i sem tam zrezlých Shimano. Majitelé se jich chtějí zbavit. A zamykají je, aby jim je nikdo nemohl vrátit!!!

Kamarádi se vrátili asi dříve do našeho hotýlku a v tu sobotu před závodem šli ještě za tak ceněnými památkami florentskými. Já ne … já se totiž ztratil! Fotil jsem si právě jednu z bicyklových skulptur – růžové minikolo s roztodivnými nápisy na sedle i ornamenty na kostře – když tu nikde nikdo. Spolehnutí jen na ostatní, to není dobrá věc. Najednou jsem tu sám v cizím, i když krásném, městě. To se tedy nachodím, než se trefím do správné ulice, jejíž název jsem tak nějak zapomněl. Když čumím na mapu a hledám náměstí Svatého Marca, šlehají kolem šály s nápisy „Italy – Australia“. Na stadionu, kde nás přizvali k maratónu, se odehraje za pár hodin ragby těchto zemí. Je nesmyslné se těch „tifosi“ ptát, jestli neví, kam mám jít. Ale nakonec jsem si poradil skoro sám. Mám přece fotky ve foťáku, když jsme šli sem, tak půjdu po nich pozpátku. Kruci, jsou tam samá kola… co teď?

No dostal jsem se zpátky složitě, ale přesně. Pak mi Alice s Mírou vyprávěli, že byli svědky stávky studentů na tom náměstí Sv. Marca. Já už ale stihl jen pár památek vidět v okolí, pak se smrklo a šup zpátky. Koupil jsem si u toho šéfa marketu v průjezdu jednoho domu pár piv, sedl do vestibulu v historickém domě našeho hotelu a zapomínal na to, co mne čeká s tím bolavým tříslem a pravým stehnem zítra.

Už když jsme šli na start vzdálený necelý kilometr, tak se to ozývalo. S cizí ženou v cizí posteli jsem se moc nevyspal, dost vzpomínal na neděli a tak nějak tušil, že to nebude to pravé. Míra měl také velké obavy. Když jsme se večer před závodem dívali na první fotky z Florencie.. najednou mu louplo v koleni a nemohl vstát. Chvíli poté si chtěla narovnat klouby z dlouhého sezení u monitoru také Jitka a rovněž nic moc… Jen já jsem vstal po dlouhém kolenním vypětí sám… aspoň si to mohli myslet (kdyby věděli, jak mě to bolelo a deptalo…).

Usnul jsem kolem půlnoci s budíčkem na šestou. To tedy není moc pro mne .. „nevyspíš se, budeš slepej“, říkal jsem si celou cestu na ten start. Ještě jsme tam nebyli a už se prodírali. Míra s Alici se raději drželi jako klíšťata, než aby se v té tmě závodníků nejrůznějšího věku ztratili. A pak to na nás přišlo. Záchody typu toi toi v nedohlednu a hlavně fronta sto hlav, vpravo jen zeď půldruhého metru vysoká, za ní nějaký park s děrami a obrostlými stromy. Tomu se poručit nedá a už jsme stáli či ony seděly u zdi a měli jsme zcela stejnou práci. A nejen my, ale i další stovky Italů, Švédů, Francouzů .. a jiných normálních maratónců tam bylo s námi.

Bágl s věcmi startovního čísla 5333 končí zhruba v prostředním kontejneru – bylo jich deset (návěsy za kamiony a vše s bágly vypadlo super. Pak už se jen musíš prodírat – i k tomu místu, kde bys chtěl na startu se svými ambicemi být. Koukli mi na číslo a pustili dovnitř.

Tak jsme tu v sektoru 3.00 – 3.30 hod. Sláva s Mírou … a o kus dál za 3.30 Martin s Jitkou a Mírou Vostrým. potom obě kámošky Alice s Irenou, když Alice hlavně chce hlavně dát ten šestihodinovej limit. Možná věří i ve víc.

Start provází roztomilé močení přede mnou stojící .. no a pak sedící Italky. Má krásný cop a pod sebou roztrhanou kombinézu z netkané textilie, kterou, když to na ni přišlo, horečně ze sebe strhal její kamarád stojící vedle mě. Nic děsivého v tom zážitku ale není, hůř se mohl cítit Míra Urbanec, který pozoroval skoro totéž. To když to přišlo na jednoho z běžců, ten si popoběhl ke krajní zábraně a tam to vše, co ho trápilo, vyklopil. Nebylo divu, když toho bylo tolik, že to trefil procházející Švéd a s notně nalepenou podrážkou konzistentního a dostatečně smrdutého lejna se jal najít dobrou pozici ve startovním poli. Pohříchu si to namířil právě k Mírovi. Nevím, zdali je Míra věřící, ale tak horečně se prý modlil, aby k němu ten lejnem poznamenaný nedošel. Možná jste spíše čekali, jaké to bylo při závodu. Bylo to podobné jako při jiných maratónech. V tom rozdíl totiž nebývá. Buď na to máš, nebo ne. Já kupříkladu na to neměl. Tříslo a pravé stehno bolelo od prvního kroku, a tak jsem po půlmaratónu 1:53 hod. usoudil, že když půjdu občas pešo, lépe si prohlédnu osvětlené památky Florencie. Jediným dílčím výsledkem tedy zůstaly poslední 2 kilometry, kdy jsem předběhl 150 lidí. Vítězství ale pofidérní, když vím, že mne každou pětku od 25. kilometru předbíhalo skoro 2000 účastníků. Jistě že čas 4:27,32 (real 4:26,47) není nic moc, ale stejně mi to hodně dalo, vycvičilo. Je třeba tu nohu prostě úplně vyléčit.

Nejlepšího výkonu – nakonec já mu večer, když se ozvalo to jeho koleno, říkal, že to je známka jeho zítřejší pohody, dosáhl Míra Urbanec – 3:16 (nutno odečíst ještě cca 48 vteřin jako reálny čas). Já byl v cíli o hodinu a čtvrt později, ale zas mě nebolí žádné svaly, prostě jsem se hlavně šetřil Čertovskou pětku :-). Míra Vostrý běžel své krásné neutuchající tempo. „Naložil“ mi někdy kolem „dvacítky“ a mazal za 3:59 hod., když reálný čas byl téměř o tři minuty lepší. Irena Procházková mne musela ke konci hodně dotahovat, ale hlavně se jí podařilo stlačit čas pod pět hodin na 4:57,36, když reálný čas jí vypočítali na 4:54,45. Alice zvládla maratón nad své očekávání hlavně dosáhnout šestihodinového limitu. Strach, že se to nepodaří, ji tak hnal, že to zvládla přes bolesti časově úplně v pohodě za 5:28 hod. což je skvělé. Martin¨Špaček dal 4:10, což je v kategorii do 39 let jistě k vylepšení. Jitka zaznamenala podobný čas, a to 4:11, tedy jistě dost dobrý v kateg. od 45 let, kde byla na 123. místě. Po závodě jsem byl zahrát na kytaru Davidovi, což docela vyvolalo údiv přítomných návštěvníků. Asi mi rozuměl jen Olivier z Belgie, který mne při produkci vyfotil, a tak mám důkaz, že tím Daliborem jsem Davidovi byl já. Pak jsem ještě v neděli ráno vstal v šest … po maratónu už nebyly žádné stopy v ulicích Florencie, nebyli tu ani lidé .. jen popeláři. Ti s malým Kukavozem v malých uličkách, ti s normálním ve velkých ulicích. Majestátní památky Florencie svítily nádherně do starobylého města, když jsem tudy již potřetí procházel . . . tentokrát sám. Nic už mne nebolelo, maratón si vybral mé utrpení bolesti do sytosti včera.

A tak na náměstí San Croce, kde byl cíl či před sochami Michelangela na náměstí s pomníčkem bicyklistů, kde je napsáno „obětem při cyklistice ve Florencii“, v té temnotě brzkého rána jsem najednou uslyšel šeptat tak trochu nesměle … „byl krásnej ten Toulavej“… Byla to slova Davidova, který si tolik cenil, že k němu přišli Češi běhat a ještě mu zahráli.

Sláva Pilík


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům




Připravujeme

ne 31. března 2024
Testování čipové časomíry - měřený trénink

Kde: Na Cimrmanském, Kladno-Rozdělov
Délka trati: 10 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 13. dubna 2024
Jarní kros okolo Dračí studánky

Kde: Malíkovice čp. 1, Agropenzion „U Bartoušků“
Délka trati: 6 Km
Start: 10:00
Informace zde


ne 21. dubna 2024
Cross Rösslera - Ořovského

Kde: Pivovar Dědkův mlýn
Délka trati: 5,5 Km
Start: 10:00
Informace zde


ne 28. dubna 2024
Běh o krušovický soudek

Kde: Stochov u památného dubu sv. Václava
Délka trati: 20 Km
Start: 9:30 hod
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám