MKK: Kladenský maratón aneb šťastné číslo 13

Kladenský maratón aneb šťastné číslo 13

Publikováno 16. 9. 2013

Místo konání: Kladno
Délka běhu: 42 195 m
Datum konání: 14. září 2013 – sobota
Start: 10:00 Městský atletický stadion Sletiště Kladno
Startovné: 400 Kč
Suvenýr za závodu: tričko, medaile, číslo a diplom
Počasí: skoro jasno, 14°C – 19°C, vlhkost vzduchu 56%, západní vítr 19 km/hod.
Povrch: lesní a asfaltové cesty (45%/55%)
Převýšení: 92 m

Výsledek: celkově: 34 z 204 (doběhlo 193), v kategorii Muži 40–44 let: 14 z 60
Oficiální čas: 3:22:04 min.

Mohli bychom polemizovat, zda je nebo není 13 šťastné číslo, ale je bez jakékoliv polemiky, že Kladenský maraton je synonymum pohodového závodu se skvěle organizovaným zázemím pro běžce. Ani letos jsem si tento maraton nechtěl nechat utéci a s předstihem jsem se přihlásil. Po letošních výsledcích na delších tratích jsem chtěl i v Kladně zaběhnout lepší čas, než předcházející tři ročníky. Mým cílem byl čas mezi 3:25 – 3:29 hod. V polovině srpna jsem opět letěl jako vedoucí na prázdninový ozdravný pobyt s dětmi do Černé Hory a tak jsem místo běžeckého tréninku „odpočíval“ v neuvěřitelném vedru u moře. Chladné počasí v České kotlině mě po návratu dost rozhodilo a v rámci aklimatizace mi trvalo téměř 14 dní, než jsem se při běhu začal zase cítit dobře. Z dlouhých běhů jsem od začátku srpna absolvoval pouze dva půlmaratóny v Blansku (rychleji) a v Plasech (na pohodu) a to byla moje finální příprava na Kladno.

V pátek, třináctého, před závodem bylo zataženo pošmourno a mě se nechtělo dělat vůbec nic. Jak s oblibou říkám: „Ani jíst mě nebaví, ani spát mě nebaví :-))“ Zkontroloval jsem předpověď počasí na sobotu na norském webu. Potěšitelné pokoukání. „Teď jen aby jim to vyšlo“ říkal jsem si v duchu. Ploužil jsem se po bytě a připravoval si věci na sobotní závod. Tentokrát jsem zkontroloval i nabití MP3 a Garmina :-)) Rozhodl jsem se běžet v osvědčených Saucony-ProGrid Jazz15, ale musel jsem experimentovat s vložkami do bot, protože jsem si ty původní zničil na Zátopkově maratonu v Plzni. Do tašky jsem nabalil i kalendáříky pro Míru Urbance a startovní balíček pro Hanku Breburdovou – tu jsem však v sobotu nepotkal:-(

Sobotní ráno se v 6:05 probouzím až na zvuk budíku. Dobré znamení – spal jsem dobře. Snídani jsem zvládl v rekordním čase 15 minut a ještě jsem na hodinu zalezl do postele. Světe div se, usnul jsem. Další dobré znamení – žádná nervozita z dlouhého závodu. V ½ 8 jsem měl připravené pití, zabalenou tašku a byl jsem připraven na odjezd do Kladna. Venku bylo 10°C ale obloha byla modrá. Jel jsem dříve s tím, že pokud by bylo potřeba s něčím pomoci, tak také přiložím ruku k dílu. Jenže kamarádi se mě vždy zeptali: „Běžíš?“ Na mou odpověď „Jo běžím“, jsem jen slyšel: „Tak se soustřeď na závod! :-)))“ Dal jsem se do řeči s Ládou Tlustým a říkám mu, že mi je po ránu docela zima. On mi na to jako zkušený maratonec prorocky odpověděl: „Dneska je počasí akorát, padne hodně osobáků“

Při prezentaci se mě zeptali, zda mi nevadí startovní číslo 13. Ihned jsem kontroval – můj třináctý maraton – číslo 13, tak že mi to vůbec nevadí a Jana Kmuníčková doplnila: „Ještě se mělo běžet včera, když byl pátek 13 a bylo by to dokonalé“. Bylo 8 hodin a do startu zbývaly dvě hodiny. Lelkoval jsem po Sletišti, fotil jsem a poté se šel do haly převlékat. Pěkně v růžku u švédských beden jsem si zabral místo a začala nezbytná příprava na závod – připíchnutí čísla, připravení vlastního občerstvení atd., atd…. Postupně se nás v růžku sešlo asi 7. Jako vždy před závodem se řešilo v čem běžet, aby člověku nebyla ani zima ani teplo a také plány na tempo či taktiku občerstvování. Tričko bez rukávů a kraťasy – to bylo mé rozhodnutí. Odnesl jsem tašku do úschovny a poté i vlastní občerstvení na občerstvovací stanici. Nějaké rozklusávání před maratonem jsem Pavlovi Honsovi striktně odmítl a raději jsem chodil s foťákem po Sletišti – také druh rozcvičení :-))

Před startem se utvořil ve startovním poli takový chumel běžců z MKK a Sokola Unhošť. Popřáli jsme si hodně štěstí, a když se v 10:01 startérovi podařilo na podruhé vystřelit, tak zapípala spousta GPS-ek a dvěstěhlavé pole běžců se vydalo na první zaváděcí okruhy na dráze. Postupně jsme se zformovali do čtyřčlenné skupinky dvou Pavlů a dvou Petrů (Hons, Zámostný, Válek a Švanda). Tempo se zpočátku pohybovalo kolem 4:30min/km, ale pak jsme se „uklidnili“ a nastavili „cestovní rychlost“ mezi 4:45 – 5:00.

První kolo jsme si povídali, ale v dalších dvou jsme se postupně vždy vystřídali jak v udávání tempa, tak v kecání :-)). V půlce prvního okruhu se k nám přidal i Martin Hejný, který za námi „vlál“ 5 kol. Vždy na občerstvovačce se dostal před nás a poté, když jsme ho doběhli, tak se zase chytil. Občerstvovali jsme pravidelně od začátku – vypadalo to, že bude odpoledne dost teplo a dehydratace organismu v závěru maratonu na dobrém pocitu nepřidá. Na 17km nás předbíhali ti nejlepší o kolo. Když nás předbíhal Michal Kovář, tak jsem ke skupince spoluběžců pronesl: „Tak a do šestého místa dnes také nebudu :-))))“ Už tak dobrá nálada se rapidně zvedla, zase jsme sem-tam prohodili nějaké slovo a ukrajovali další kilometry. Ve čtvrtém kole se naše skupinka začala rozpadat, ale stále jsme si byli nadohled. Petr Válek malinko přidal, já se zase zdržel na „jídle“:-)

Na metu půlmaratónu jsme doběhli za 1:42hod. což bylo o více než 4 minuty rychleji, než jsem plánoval. Na občerstvovačce do 5. kola jsem se opět zdržel déle než ostatní. Nemohl jsem otevřít energetický gel a ostatní mi trošku „cukli“ Před 23km jsem nejprve předběhl Pavla Zámostného, když musel do křoví, a dotáhl se na Pavla Honse. Někde na 24km jsme uviděli Petra Válka a když jsme ho doběhli, tak si stěžoval, že se „k němu blíží“ křeče. Rozhlédl jsem se po lese, ale naštěstí za mnou nic takového neběželo :-))) Ještě jsem na něj křikl, ať si zpomalí, aby v klidu doběhl k občerstvení, kde měl tablety proti křečím připravené. Páté kolo bych nazval „střádáním sil“ na závěrečných 15km. Bylo z mé strany v závodě druhé nejpomalejší.

Další tři kola byly ve znamení zrychlujícího se běhu. Odpoutal jsem se od svých kamarádů a dál již pokračoval sám. Při náběhu do 7. kola mě povzbudilo volání Zdeňka Kučery, že běžím pěkně uvolněně (mě to tak nepřipadalo :-)) a po chvíli mě předběhl v pořadí devátý běžec (Vlasta Šroubek) o kolo. Byl tím posledním, kdo to stihl :-))) K mému překvapení jsem v lese někde před 35km doběhl Jakuba Schoře, který podle mých propočtů už měl být dávno v cíli. Podle výrazu v tváři měl dost velké problémy, ale pokračoval dál. Doběhl jsem i Soňu Rybáčkovou, která chtěla posunout svůj osobák pod 3:30hod. a na rozdíl ode mě se rozhodla pro strategii běžet první půlku rychleji a druhou zpomalit.

Osmé kolo jsem již běžel naplno a do posledních dvou km jsem dal vše. V této fázi jsem měl poprvé v závodu dost negativní pocity z běhu. Cítil jsem píchání na levé straně hrudníku, ale po rychlé kontrole tepu jsem věděl, že neběžím nad své maximum a tak jsem pokračoval ve stejném tempu. Posledních 500m na dráze se mi snad nikdy v životě nezdálo tak dlouhých :-)). Konečný čas mě více než potěšil. Maratonský osobák padl (jak předpovídal Láda, tak jich v sobotu na Kladně padlo opravdu hodně) a navíc jsem si na Kladenské trati vylepšil čas o více než 10 minut. V cíli mi Láda pověsil na krk medaili. Pogratuloval jsem svému kamarádovi Robertovi McLeanovi, který doběhl dvě minuty přede mnou. Jeho manželka Eva nás vyfotila a tak mám na památku krásnou společnou fotku.

Postupně dobíhali ostatní moji kamarádi. Soňa si zaběhla osobák, Petr Válek překonal krizi a doběhl v čase pod 3:30, Pavel Zámostný týden po těžkém Baroku zaběhl těsně pod 3:32 a necelé dvě minuty po něm doběhl i Pavel Hons. Sprcha a převléknutí do suchého ze mě udělaly jiného člověka. Vypil jsem připravený Regener a asi půllitru Coca-coly. K jídlu jsem si dal párek a pak jsem dostal hroznou chuť na kafe. Byl jsem spokojený, sluníčko svítilo, všude kolem spousta usměvavých lidí. Nafotil jsem pár fotek během vyhlášení výsledků a předání cen nejlepším běžcům a běžkyním. Poté už jsem si otevřel nealko pivo a vyhřívajíce se na slunné tribuně jsme se s přáteli podělili nejen o pocity z maratonu, ale už jsme začali spřádat běžecké plány na další rok. Povídalo se dobře, ale najednou nastal čas zvednout zadek a jet domů. Doma jsem se po regenerační koupeli navečeřel a zabalil věci na neděli do práce. Potom jsem ještě stihl upravit fotky a nahrát je na web. Unavený a ospalý jsem padl do postele a zdálo se mi o tom, že běžím.

Opět chci poděkovat celému organizačnímu týmu za perfektní organizaci celého závodu. A přestože všichni závodníci„bojovali“ ze všech sil, tak musím vyjádřit svůj obdiv dvěma běžcům a jedné běžkyni – bojovníkům. Jedná se o Jakuba Schoře, Petra Válka a Hanku Navrátilovou. Všechny tři jsem viděl přímo na trati, jak bojují se svou krizí, aby nakonec závod se ctí dokončili.

Petr Švanda