Maratón klub Kladno

logo

Pocity maratónce 6

Publikováno 28. 9. 2012
Člověk by měl být poučitelný. Již Calvera v Sedmi statečných říká, že stejnou chybu udělá dvakrát jen hlupák. I v historii národů se objevují stále stejné chyby a mocní představitelé si neberou či nechtějí vzít ponaučení z minulosti.

Abych se nezařadil do stejné skupiny nepoučitelných, před každým nadcházejícím maratónem pečlivě analyzuji chyby, kterých jsem se dopustil v předcházejících ročnících. Sestavuji optimální režim maratónského závodu, který by mně zajistil co nejlepší výsledek. Samozřejmě nezapomínám na ještě důležitější článek běžecké mozaiky a to na vlastní přípravu k závodu, tedy na celý tréninkový proces.

Nejinak tomu bylo i letos, kdy jsem se rozhodl pokusit se o svůj jubilejní desátý maratón. Abych dostatečně vysvětlil změny, ke kterým jsem se odhodlal, je třeba vrátit se do první poloviny letošního roku. Již na jiném místě jsem se zmínil, že po mé klasické zimní přípravě, kdy jsem běhal čtyřikrát týdně v měsíčním objemu přes 200 km, mě jednoznačně začal porážet můj úhlavní soupeř František Tůma a to mnohdy rozdílem třídy. Nepomohla mně ani kmuníčkovská tréninková metoda spočívající ve víkendovém naběhání maratónské vzdálenosti rozdělené na sobotu a neděli. Tomu odpovídal i můj výsledek v Unhošťském dubnovém maratónu, kdy mně Franta nadělil 20 minut. Ne jen 15, jak jsem mylně uvedl ve svých Pocitech maratónce 5, ale opravdu 20, čímž se tímto Františkovi ještě jednou veřejně omlouvám.

S postupujícím časem a s přibývajícími závody v rámci Kladensko – Rakovnického poháru se situace nelepšila, spíše naopak a to i přes ještě navýšenou měsíční porci naběhaných kilometrů. Situace se vyhrotila při Libečovské 14. Svoji výraznou porážku od Franty Tůmy jsem již bral jako samozřejmost, ale v tomto závodě mě po několika letech porazil i Honza Vimer. Při vší úctě k Honzovi, ke všem jeho běžeckým úspěchům v minulosti, k jeho zásluze, že mě přivedl mezi kamarády z Maratón klubu Kladno a tím nastartoval moje závodní běhání, ale především k tomu, jak se Honza po jeho složitém zdravotním stavu dokázal vrátit zpět, bylo Honzovo vítězství nade mnou tou poslední pověstnou kapkou. Stál jsem před rozhodnutím, zda se na závodění vykašlat, či z gruntu změnit svůj přístup k tréninku a celému běhání. Zvítězila možnost druhá.

Když z gruntu, tak z gruntu, řekl jsem si a začal jsem od oblečení. Někdy v červnu jsme od klubu dostali nový dres sestávající z tmavomodrého kompletu běžeckého tílka a trenýrek. Výrobek od firmy NIKE, který byl jako peříčko a již jen na omak lákal k oblečení. Nechápavě jsem však kroutil hlavou nad tmavou barvou dle mě nepříliš vhodnou pro horké letní měsíce, ale především tílko jako ortodoxnímu zastánci rukávkových triček ve mně již od pohledu vzbuzovalo nechuť. Věděl jsem, že s tím však nic nenadělám, protože již při objednávání dresů moje připomínka na možnou variantu tílka s tričkem vyvolala jednoznačný nesouhlas.

V duchu hesla ,,Po staru se žít nedá“, jsem se rozhodl pro minianketu mezi kamarády z Maratón klubu, v které mně měli dotazovaní sdělit své názory na používání tílka. Aby byla zachována subordinace, jako za prvním jsem se vypravil za presidentem Maratón klubu Kladno, Františkem Tůmou.

,,Tak co Františku,“ začal jsem přímo, ,,vím, že jsi jednoznačný zastánce běžeckých tílek. Myslíš si, že v porovnání s rukávky ti mohou tílka dopomoct k lepším výsledkům a vítězstvím nad soupeři?“

,,Tak určitě. V tílku lépe vynikne moje vypracovaná postava, která již sama o sobě nahání soupeřům strach. A nesmíme zapomínat ani na estetickou stránku věci. Navíc sám jsem se několikrát přesvědčil, že soupeři, když viděli při závěrečném sprintu moje široká ramena, najednou nebyli schopni najít skulinu, kudy by mě mohli předběhnout, a já jsem vítězil!“

Poměrně jednoznačná odpověď tílkaře. Jako druhému jsem strčil pod nos zmrzlinu v Maratón klubu muži číslo dvě, pokladníkovi Miloši Kmuníčkovi. Abych předem nezpůsobil nějaké ovlivnění jeho názorů, začal jsem oklikou:

,,Ahoj, Miloši, tak co říkáš počasí?“ ,, No dnes je horko, vidím to tak na čtyři až pět piv. Nejlepší by bylo začít u druhů kvašených spodem a potom přejít ….“ ,, Dobře, dobře,“ rychle jsem zastavil Miloše, protože mně bylo jasné, že náš pokladník pojal moji otázku z poněkud jiného úhlu a okamžitě se dostal na svoji oblíbenou parketu technologie výroby a zpracování pěnivého moku. ,,Co myslíš, bylo by možné vyběhnout v tomto horku v tričku s rukávky?“ ,, Zbláznil ses, v dnešní době?“, zaťukal si Miloš na čelo. ,,Rukávky představují značný podíl zakrytých paží a myslíš si, že mám zapotřebí někomu vysvětlovat, že tam nemám zastrčenou nějakou tu sedmičku?“

Také jednoznačná odpověď. Vnitřně jsem však stále nebyl přesvědčen. Oba zpovídaní představovali vysoké funkcionáře z naší běžecké elity a tak jsem se rozhodl zajít za někým z lidu. Náhoda tomu chtěla, že hned druhý den jsem uviděl Míru Urbance v jedné z letních restauračních zahrádek, jak zřejmě po náročném tréninku doplňuje tekutiny a láme do sebe jedno pivo za druhým.

,,Ahoj Míro,“ začal jsem s úsměvem, ,,nerad tě vyrušuji z tak bohulibé činnosti, jenom doufám, že piješ jen kolkované pivo. To víš, vodiče v Maratón klubu ještě nemáme…“ ,,Bez obav,“ odpověděl Míra, ,,co potřebuješ, pojď si dát se mnou několik dvanáctek!“ Objednal jsem si a položil stejnou otázku zda tričko nebo tílko. ,,Jedině tílko,“ zněla odpověď, ,, přeci při běhu nebudu vypadat jako nějaký házenkář. A ještě větší výhoda tílka je v tom, že při doplňování tekutin se z větší plochy nezakrytého těla intenzivněji odpařuje voda a já mohu vypít o jedno až dvě piva více aniž bych se musel zdržovat odskakováním na záchod.“

Také odpověď. K úplné spokojenosti s pokrytím celého spektra dotazovaných mně již chyběl názor jen někoho z toho něžnějšího pohlaví. Volba padla na Soňu Rybáčkovou.

,,Jedině tílko“, zněla odpověď Soni na již známou otázku. ,,Cítím se v něm daleko volnější a odvázanější. Již mnohokrát jsem se přesvědčila, že pohled mých mužských protějšků na odkrytou část mých paží jim zvýší tep a rozhodí dýchání a já jim pak snadno unikám a vítězím!“

Dál jsem se již nemusel vyptávat, výsledek byl jasný. Rozhodl jsem se nasadit tílko hned na první trénink po nechvalně zmíněné Libečovské 14. Zbývala již jen maličkost – naordinovat si vhodný tréninkový režim. K tomu přispěla náhoda. Na jeden závod – tuším, že to bylo ve Lhotě – mně Karel Kozel přinesl knížku Emil a Dana Zátopkovi vypravují. Pečlivě jsem ji pročetl a inspiroval jsem se především postřehem Emila Zátopka, který zde říká, že mnozí závodníci dělají tu chybu, že v trénincích závodí a v závodech trénují. V tomto názoru jako bych se našel. Často se mně totiž stávalo, že v tréninku se mně běželo velice lehce a překonával jsem časy na svých okruzích. Přišel závod a nešlo to. Najednou jsem si uvědomil, že do závodů jsem chodil neodpočinutý, nedostatečně relaxovaný z tréninků a výsledek tomu odpovídal. Navíc někdy po náročném tréninku jsem druhý a někdy i třetí den zařadil další běh. Nemusím podotýkat, že vždy jsem chtěl běžet naplno a často jsem se vyloženě trápil a nešlo to. To se musí změnit, řekl jsem si a na červenec a srpen jsem si předepsal následující režim: Jeden den trénink a dva dny odpočinek. Tréninkový běh však vždy v délce 20 – 26 km s cílem dosáhnout pokaždé co nejlepší čas. V odpočinkových dnech z tělesných aktivit nejčastěji jen řezání a štípání dřeva, vyjížďky na kole či několika kilometrové vycházky s naší Adélkou. To vše až po týdenním odpočinku po Libečově a nabrání nové chuti do běhání.

Celé prázdniny jsem se tvrdošíjně držel zvoleného tréninkového modelu. Nový režim měl i své výhody. Najednou jsem měl více času i na jiné činnosti. Dva dny odpočinku se ukázaly jako dostatečné pro relaxaci a k dalšímu běhu jsem vždy nastupoval značně natěšený na novou porci kilometrů.

Vedle mých tradičních okruhů jsem zařadil i jednu novou 26 km trasu. Rodinou jsem se nechal autem vyvést z chaty ze Sýkořice do Rakovníka a odtud zpět jsem běžel po cyklostezce do Městečka a přes Písky a Zbečno zpět do chaty. Krása krajiny podle železniční trati a Rakovnického potoka mě tak uchvátila, že jsem později navrhl Slávovi Pilíkovi, že tudy bychom mohli běhat i Rakovnickou 15. Sláva tuto možnost asi oprávněně okamžitě zavrhl s odůvodněním, že si nevezme na svědomí až někoho z nás v prudkých sjezdech pomlátí cyklisté.

Po měsíci běhání dle nového schématu jsem poznal, že systém tréninku přináší zlepšení. Na několika okruzích jsem překonal své letité rekordy. Jedinou nevýhodou byla skutečnost, že dvoudenní odpočinek mně začal připadat dlouhý a já již se nemohl dočkat tzv. běhacího dne.

V srpnu již nastaly závody. V polovině měsíce jsem vyrazil za svou oblíbenou Žebráckou 25. Následoval Rozdělovský 1/4 maratón a Rakovnická 15. Ani před závody jsem nic nezměnil na své frekvenci tréninků. Jen jsem akceptoval další poznatek ze Zátopkovy knihy, kde čtyřnásobný olympijský vítěz říká, že v týdnu před závody běhal jen poloviční porce kilometrů. I já jsek tedy před zmíněnými závody zařadil trasy jen 10 – 15 km dlouhé.

Jak jsem se posléze přesvědčil, i tato úprava fungovala. Na Žebrácké 25 jsem dosáhl času 2:07:28, tedy času jen o necelé dvě a půl minuty horšího, než je můj rekord z roku 2005. Na Rozdělovském ¼ maratónu to bylo ještě asi lepší, zůstal jsem jen 28s za svým osobákem z roku 2007. Navíc jsem porazil takové běžecké stálice jako je Ben Pucholt, Sláva Pilík, Zdeněk Kučera a Pepa Beránek. Nevěřícně jsem kroutil hlavou nad mým vítězstvím téměř o 3 minuty nad Frantou Tůmou. Jak jsem se později však dozvěděl, František trávil týden před Rozděloven v lázních, kde běhání moc nedal a tak jsem z daného výsledku moc velké závěry nedělal. Jen mě těšilo, že jsem na svého soupeře udělal čtyři body a snížil tak pro mě nepříznivé skóre z našich vzájemných letošních soubojů ze šestnácti na dvanáct bodů.

Příznivého výsledku jsem však dosáhl i na Rakovnické 15. Zde již byl František v daleko lepší kondici a rovněž profil tratě mu určitě lépe vyhovoval. Přesto jsem ho porazil o více než jednu minutu. Navíc jsem nevěřil vlastním očím, když těsně před Rakovníkem jsem šel před Pepu Beránka. Protože se při závodech v zásadě neohlížím, měl jsem pocit, že Pepíka stále cítím v zádech. Běžel jsem na krev. Jak se mně zdály poslední dva kilometry dlouhé! O to větší překvapení mě čekalo v cíli, kdy jsem zjistil, že během zmíněné distance jsem na Pepu udělal 42s. Tím byly z manka na Františka umazány další dva body. Navíc můj čas byl jen 18s za mým osobákem z roku 2007. V cíli Franta utrousil, že v okamžiku, kdy jsem přestal běhat v čepičce a začal nosit tílko, ztratil na mě veškeré výhody.

Funguje to funguje, mnul jsem si radostně ruce. Ukázalo se, že v kvantitě není všechno, ale že záleží na kvalitě a na tréninkovém plánu. Před prázdninami jsem běhával někdy i hodně přes 200 km měsíčně v nějakých 16 – 18 bězích. V červenci objem kilometrů poklesl na 185 a v srpnu dokonce na 165 km a to v obou případech v rámci deseti běhů.

Po Rakovnické 15 zbývaly do maratónu tři týdny. Věnoval jsem je na dva 26 km běhy po cyklostezce kolem Kladna, jeden podobně dlouhý kros z kopce do kopce v Sýkořických lesích a týden před maratónem 21 km běh z Kladna na chatu. Jako poslední trénink jsem zařadil 11 km okruh na Kožovce a Lapáku, tentokráte ne tři, ale čtyři dny před maratónem, opět ovšem naplno. Výsledky byly velice povzbudivé. V krosu a jedné šestadvacítce jsem překonal své rekordy a v půlmaratónu na chatu jsem zaostal jen o 38s za svým osobákem z roku 2009, kdy jsem si krátce nato vytvořil svůj dosud platný maratónský rekord.

Týden před maratónem jsem neudělal na rozdíl od minulosti ani žádné změny v životosprávě. Jedl jsem pestře a ne jako v minulých letech jen těstoviny a kuřata. Vše jsem zapíjel každý den dvěma desítkami, jen v podvečer maratónu jsem dávku piva snížil na polovinu. V ruce jsem měl však ještě jeden mocný trumf na maratón – 25 ml ampulky s názvem Magnesium Life, které obsahovaly 250 mg ionizovaného hořčíku a 8 mg vitamínu B6 dohromady vytvářející silnou bariéru proti křečím, které mě pronásledovaly při minulých maratónech. Účinnost preparátu jsem si dvakrát ověřil, jednou po Unhošťském maratónu a podruhé po Žebrácké 25 a vždy jsem byl spokojen.

Na základě všech dosahovaných výsledků v přípravě a ruku v ruce s Magnesium Life jsem odhadl svůj potenciální čas v nastávajícím maratónu na rozmezí 3h 45 min – 3h 50 min. Ne, že bych nechtěl překonat svůj rekord 3:43:45 z roku 2009, ale na nový zápis do mých tabulek jsem podle mého mínění neměl.

S mým odhadem výsledného času jsem se svěřil Františkovi, když jsem jej žádal o radu, jakou mast použít před závodem proti opruzeninám. ,,Modrou indulonu, zněla odpověď a čas, jó to se dá,“ přitakal Franta.

Dva dny před závodem jsem užil dle návodu jednu dávku Magnesium Life. Podle doporučení se měla zapít hypotonickou tekutinou. Protože jsem nechtěl chodit po ulici s otevřenou pusou a chytat dešťové kapky a k technické nekolkované destilované vodě jsem také důvěru neměl, zašel jsem do lékárny s žádostí o destilovanou vodu. I když se na mě dívali nedůvěřivě, poskytli mně dvě deci požadované substance a já radostně uháněl domů v dobrém rozpoložení, že jsem pro zdar podniku udělal vše, co bylo v mých silách.

V den startu všechno podle tradice. Ke snídani v 7:00 dva rohlíky s máslem, k tomu instantní káva a čaj, pak pro patřičné nabuzení hodina poslechu největších hitů Káji Gotta. V devět hodin na Sletišti a nastávající okamžiky radostného rozpoložení a vzrušeného očekávání, jak Miloš Kmuníček trefně označil tuto fázi ve svém článku o Baroko maratónu.

Samozřejmě, že již celý týden před 15. zářím jsem sestavoval různé běžecké režimy, abych se vyvaroval chyb z minulosti a nastavil tempo, které by odpovídalo mé současné výkonnosti. V daném stavu sil to znamenalo začít první čtyři kola s kilometrovým časem 5:30 s následným postupným zrychlováním v druhé polovině závodu až někam k pěti minutám.

Deset minut před startem zaujímám v ideálním maratónském počasí strategicky výhodnou pozici u vnitřního okraje lehkoatletické dráhy v sektoru vymezeném pro běžce s předpokládaným časem pod 4 hodiny. Start a metu 1 km, na které opouštíme ovál, probíhám v čase 5:14. Nijak mě to neznervózňuje, protože vím, že se to dá ubrzdit. Ještě zaslechnu radu Franty Tůmy, že se mám držet Bena Pucholta, protože ten zná na Lapáku různé zkratky a už na Sletišti načínám velký okruh a po něm výběh do přilehlého lesoparku.

Běží se mě docela dobře, žádné úvodní problémy nenastávají, jako tomu bylo před dvěma roky. Na druhém měřeném mezičase na 5 km zjišťuji, že jsem stále moc rychlý. Čas 26:55 ukazuje na kilometrový průměr 5:23. Snažím se na tuto skutečnost zareagovat a čekám, jaký údaj mně poskytne desátý kilometr v dalším kole. Mezi tím první průběh Sletištěm a občerstvovací stanicí. Volím kelímek s iontovým nápojem, kterého je však v kelímku opravdu velice poskromnu, s bídou velký paňák. To se projevuje hned ve druhém kole. Překvapuje mě, že již hned takto brzy po startu mám docela slušnou žízeň a to v poměrně chladném počasí. Je to pro mě o to překvapivější, že při teplotách kolem 28 – 29 stupňů jsem dokázal 26 km bez doplňování tekutin. Bylo to sice na doraz, ale dalo se to vydržet. Proto si vzpomínám na doporučení Ládi Tlustého, který při maratónech pil jen vodu. Držím se toho po všechna následující kola a dělám dobře. Jeden a někdy i dva pohárky vody v každém z následujících okruhů a je po žízni.

V druhém kole nějakou dobu běžím se dvěma soupeři, které bych typoval na kategorii A. Při běhu jsou v družném hovoru, sebevědomí na rozdávání. V klubovém dresu s tílkem s nápisem Maratón klub Kladno asi v jejich očích vypadám jako velký profesionál. Soudím tak z jejich otázky směrem ke mně, zda nastolené tempo odpovídá času tak někde kolem čtyř hodin. Jen souhlasně přikývnu a na chvíli raději trochu přišlápnu, abych se dostal před ně a aby se mě nesnažili zatahovat do jejich hovorů. Opět si na ně vzpomenu v předposledním kole, kdy jim naděluji celý okruh a jejich sebevědomí a debaty jsou ty tam.

V druhých pěti kilometrech se přesně trefuji do požadovaného tempa. Kilometrový čas 5:29. Podobně je tomu i ve třetí pětce s tempem 5:26/km. Přitom mám však stále jakýsi neurčitý pocit. Běží se mně docela slušně, nic mě nebolí. Musím však neustále brzdit, což mě v mém psychickém rozpoložení nijak nepřidává. Rád bych běžel podle svých pocitů, tedy daleko rychleji. Toho se však obávám, protože vím, jak jsem dopadl v několika předcházejících maratónech, kdy jsem začal neúměrně brzy zrychlovat. Hlavou mně proběhnou různé křeče a píchání, které se dostavilo, a já jsem musel za tohoto neutěšeného stavu běžet dlouhé kilometry do cíle. Jen si na tyto indispozice vzpomenu a najednou nevím, zda již nejsem na pokraji podobných stavů. Naštěstí si v tomto okamžiku uvědomím slova Iva Domanského, který říká, že při maratónu je vše o psychice, všechno je to o hlavě. Dávám mu z velké části za pravdu. Na druhou stranu je mně však jasné, že jenom hlavou se maratón rozhodně uběhnout nedá a tak se těším na půlmaratón, kdy se vše přehoupne do druhé poloviny a půjde to již z kopce.

Čtvrtou pětku probíhám v celkem odpovídajícím čase 5:24 na km. Jsem na půlmaratónu, zatím nevím, že bych něco běžel a i psychické problémy se mně pomocí Iva Domanského berličky podařilo zahnat. Přesto pro tuto metu mám naplánovaný důležitý úkon. Ze zadní kapsičky mých kalhotek pracně vysoukám další ampulku s Magnesium Life, kterou do sebe obrátím jako prevenci proti možnému nástupu křečí v druhé polovině závodu. Při následném průběhu občerstvovacími boxy do sebe rychle zvrhnu dvě deci – tentokráte ne již přísně hypotonické vody. Se svou dcerou Eliškou, která je opět v roli pořadatele, jsem domluven, že až křiknu ,,červený“, podá mně další ampulku červeného roztoku s magnesiem. Celá transakce se ve čtvrtém průběhu Sletištěm podaří zrealizovat a já úspěšně zasouvám další ampulku do zadní kapsičky ,, pro strýčka příhodu“, i když je v návodu napsáno, že se nemá překračovat denní dávka jedné ampule.

I v páté pětce držím umravněné tempo 5:25/km. Již si však nedělám takovou hlavu s brzděním, půlka je za mou a cíl se blíží. Najednou roste počet soupeřů, které předbíhám. Není to však v důsledku mého zrychlení, ale příčinou je jejich zpomalení.

Při dalším průběhu Sletištěm vidím, jak se ke mně žene Franta Tůma a s nevinným úsměvem na mě křičí, zda bych našim čtenářům mohl sdělit, jak se cítím. Jsem v dobrém rozpoložení a i František mně po závodě řekl, že si dovolil žertík, protože viděl, že vypadám dobře.

Podobný stav jako v předcházejícím okruhu platí i pro šestou pětku, kdy se již mírně zvyšuje moje kilometrové tempo na 5:23. Najednou se mně zalíbí předbíhání soupeřů, které na mě působí jako droga. Výsledkem je další zrychlení a pokles kilometrového času na 5:15. Jsem 7,2 km před cílem a najednou začínám koketovat s myšlenkou atakovat můj maratónský rekord. Pro překonání mého nejlepšího času mám na danou vzdálenost k dispozici 35 minut, což dává pro zbylých 7,2 km něco těsně pod 5 min/km. Třicátý pátý kilometr jsem běžel za 5:05, následující již jen snad jednu vteřinu nad 5 minut. Naposledy probíhám Sletištěm a mám subjektivní pocit, že stále zrychluji. Na 37 a 38 km se již nezdržuji vyhodnocováním tempa, ale jsem přesvědčen, že již jsem pod pěti minutami.

V zatáčce u Zvonečku křeč v palci u pravé nohy a posléze i v lýtku. Snažím se nohu uvolnit, křeč přerušit prudším přidupáváním. Po několika stovkách metrů však místo uvolnění dochází navíc k problémům s dýcháním. Najednou nemohu vystačit s dechem ani na rovině. Moje tempo se v posledních 1,5 km na osmé pětce výrazně snižuje. Nepomáhá ani bleskem odšpuntovaná a posléze i pozřená rezervní ampulka s hořčíkem. Přesto i přes výrazné zpomalení činí výsledný kilometrový čas na osmé pětce 5:11.

Najednou zhruba 100m před sebou vidím Slávu Pilíka. Připadá mně, že při náběhu na silnici se Sláva ustrašeně otáčí a kontroluje svůj náskok přede mnou. Velice silně toužím Slávu stíhat, ale noha ani dech mně to nedovoluje. Nevím, zda následné potíže s dýcháním jsou následkem nastoupivších křečí, či zda se jedná o dva na sobě nezávislé problémy. Budu si to muset od někoho kompetentního po závodě nechat vysvětlit, ještě si stačím uvědomit.

Mezitím se dostávám naposledy do areálu Sletiště. Uvědomuji si, že před stánky s občerstvením probíhám asi ne s příliš fotogenickou grimasou. Přesto mám pocit, jako by poslední dávka magnesia přeci jenom trochu začala zabírat. Toho se snažím využít po vběhnutí na atletickou dráhu, i když vím, že můj souboj se Slávou je již dávno ztracen. Výsledkem je alespoň ještě určité zrychlení na posledních stech metrech dráhy a již padám do náruče Ládi Tlustého, který mně gratuluje a věší na krk medaili. Současně mě však musí držet, abych dokázal vzdorovat nově propuknuvší křeči zřejmě iniciované mým závěrečným zrychlením. To již je u mě na první pohled relativně svěží Sláva Pilík a donáší mně na moji prosbu obětavě dva kelímky s kolou na uvolnění křeče. Ta postupně odchází a já si uvědomuji, že výsledný čas 3:47:14 představuje můj druhý nejlepší maratónský výkon. Navíc posléze zjišťuji, že v celkovém pořadí jsem obsadil kulaté 100. místo z celkového počtu 208 závodníků.

S výsledkem jsem spokojen, i když si uvědomuji, že k překonání mého osobáku nebylo daleko. Nejvíc mě mrzí, že až do nástupu křeče 3,5 km před cílem jsem v zásadě stále nevěděl, že jsem něco běžel. Poslední 2,2 km jsem zpomalil na 5:37/km a to rozhodlo. Na druhou stranu jsem pyšný, že se mně tak přesně podařilo předpovědět můj výsledný čas v tak nevyzpytatelném závodu, jakým maratón bezesporu je. Skoro to vypadá, jako bych o tom běhání po deseti letech s Maratón klubem a deseti maratónech začínal něco málo vědět… Pouze si pohrávám s myšlenkou, kam až bych se možná s výsledným časem dostal, kdybych měl na přípravu dle uvedeného režimu o měsíc více.

To vše se mně honí hlavou již v době, kdy už jsem pohodlně usazen v prosklené kabině hlavní tribuny. Mocně doplňuji ztracené tekutiny pomocí čepovaného piva, se zadostiučiněním sleduji moje méně šťastné soupeře, kteří se ještě s maratónskou tratí perou, a v duchu skládám hold svému osobnímu trenérovi k takovému výsledku, jakého se mně podařilo dosáhnout pod jeho vedením!

Jiří Fingerhut

Poznámka pod čarou

Autor článku se omlouvá všem ,,účastníkům“ ankety za jejich jeho odpovědi. Vše bylo myšleno jen v jakési nadsázce bez jakéhokoliv záměru někoho se dotknout nebo snad urazit.


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům




Připravujeme

ne 31. března 2024
Testování čipové časomíry - měřený trénink

Kde: Na Cimrmanském, Kladno-Rozdělov
Délka trati: 10 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 13. dubna 2024
Jarní kros okolo Dračí studánky

Kde: Malíkovice čp. 1, Agropenzion „U Bartoušků“
Délka trati: 6 Km
Start: 10:00
Informace zde


ne 21. dubna 2024
Cross Rösslera - Ořovského

Kde: Pivovar Dědkův mlýn
Délka trati: 5,5 Km
Start: 10:00
Informace zde


ne 28. dubna 2024
Běh o krušovický soudek

Kde: Stochov u památného dubu sv. Václava
Délka trati: 20 Km
Start: 9:30 hod
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám